Přijímací zkoušky a otázky z DĚJIN HUDBY (obory Hudebního umění)

Zkoušku z dějin hudby vykonají všichni uchazeči s výjimkou těch, kteří absolvovali vysokoškolské studium v oboru hudební věda na některé z filozofických fakult universit či hudební výchovy na některé z pedagogických fakult a dále těch, kdo na hudební fakultě AMU tuto zkoušku již dříve vykonali. (To se týká zejména posluchačů a absolventů, hlásících se na některý další obor, který se na fakultě studuje). Zkouška je ústní.
Každý uchazeč si vylosuje jednu ze šedesáti otázek, zahrnujících historii hudby od počátku baroka do poloviny 20. století.

SEZNAM OTÁZEK: (úprava září 2010,  platná od přijímacích zkoušek na akademický rok 2011/12)

1.  Hudba evropského baroka (hlavní etapy, centra a jejich představitelé)

2.  Claudio Monteverdi

3. Barokní opera: Florentská Camerata - Benátská opera - Neapolská opera seria, vznik komické opery. Hlavní znaky a hlavní představitelé-skladatelé, libretisté

4.  Antonio Vivaldi a jeho italští předchůdci (A. Corelli, G. Torelli ad.)

5.  Georg Fridrich Händel

6.  Johann Sebastian Bach

7.  Francouzské hudební baroko

8. České hudební baroko a jeho hlavní představitelé

9.  Hudební klasicismus (rozsah a členění epochy, hlavní znaky slohu a hlavní představitelé)

10.Český hudební klasicismus (společenská situace v českých zemích a domácí skladatelé,

čeští hudebníci v zahraničí)

11. Christoph Wilibald Gluck a jeho operní reforma

12. Joseph Haydn

13. Život W.A.Mozarta a jeho instrumentální tvorba

14. Opery W.A.Mozarta

15. Beethovenův život a skladatelský význam, stručný přehled tvorby

16. Beethovenovy symfonie a nástrojové koncerty

17. Antonín Rejcha

18. Romantismus jako epocha hudebního vývoje (slohové rysy a členění, hlavní

představitelé)

19. Novoromantismus, jeho novátorské přínosy a hlavní představitelé. Hector Berlioz

20. Franz Schubert

21. Frederyk Chopin

22. Robert Schumann

23. Johanes Brahms

24. Německá a francouzská romantická opera (Weber, Marschner, Spohr), francouzská

revoluční opera a počátky velké francouzské opery – Cherubini, Monsigny, Spontini,

Grétry,  Auber,  Meyerbeer)

25. Italští předchůdci Verdiho

26. Giuseppe Verdi

27. Ferenc Liszt

28. Richard Wagner

29. Mocná hrstka

30. Petr Iljič Čajkovskij

31. Česká hudba raného romantismu (doba předsmetanovská). Společenská situace,

hlavní představitelé)

32. Život a přehled tvorby Bedřicha Smetany

33. Smetanovy opery

34. Smetanova tvorba komorní a orchestrální

35. Život a přehled tvorby Antonína Dvořáka

36. Opery a oratoria Antonína Dvořáka

37. Symfonické a orchestrální skladby Antonína Dvořáka

38. Zdeněk Fibich

39. Impresionismus v hudbě – hlavní slohové znaky a představitelé

40. Claude Debussy

41. Maurice Ravel

42. Gustav Mahler

43. Alexandr Nikolajevič Skrjabin

44. Leoš Janáček – život a přehled díla

45. Opery Leoše Janáčka

46. Vítězslav Novák

47. Josef Suk a Otakar Ostrčil

48. Bohuslav Martinů

49. Igor Stravinskij

50. Béla Bartók

51. Pařížská Šestka

52. Paul Hindemith

53. Sergej Prokofjev

54. Dmitrij Šostakovič

55. Druhá vídeňská škola a její zakladatel Arnold Schönberg

56. Alban Berg a Anton Webern

57. Alois Hába a jeho význam v hudbě 20. století

58. Hudební skupina Mánesa (P. Bořkovec, I. Krejčí, J. Ježek)

59. Olivier Messiaen

60. Miloslav Kabeláč a Klement Slavický

Doporučená literatura k přijímacím zkouškám:

Základní učebnice:

Jaroslav Smolka a kolektiv: Dějiny hudby, Praha 2001 – od kapitoly IV, s. 185

Doplňková literatura:

Navrátil, Miloslav: Dějiny hudby.-Ostrava 1996

Abraham, Gerald: Stručné dejiny hudby.- Bratislava 2003 – od kapitoly 15 (s. 276 nn s vypuštěním kapitol 26, 27, 39 o mimoevropské hudbě a závěrečné kapitoly 41)

Gracian Černušák a kolektiv autorů: Dějiny evropské hudby, Praha 1964 a níkolik dalších vydání

Václav Holzknecht a kolektiv autorů: Kniha o hudbě, Praha 1962 a druhé vydání 1964

Jaroslav Smolka a kol.: Malá encyklopedie hudby, Praha 1983 – hesla příslušných epoch a skladatelů

Encyklopedický atlas hudby, Praha 2000

Ke studiu mohou sloužit také různá skripta, která pro předmět dějiny hudby vydaly jednotlivé konzervatoře a pedagogické fakulty.

Látku k některým otázkám lze dále studovat z těchto publikací:

Jaromír Paclt: Slovník světových skladatelů, Praha 1972

Tomislav Volek: Osobnosti světové hudby, Praha 1982

Bence Szabolcsi: Dejiny hudby od praveku po koniec 19. storočia (slovensky), Bratislava 1962

Jan Kouba: ABC hudebních slohů, 1.vydání Od raného středověku k J.S.Bachovi, Supraphon, Praha 1982; 2.vydání Od raného středověku k W.A.Mozartovi, Praha 1988

Josef Bachtík: XIX.století v hudbě, Praha 1970

Josef Bek: Světová hudba 20.století, Praha 1968

Československá vlastivěda IX, Umění, svazek 3, napsal kolektiv autorů, vědečtí redaktoři Mirko Očadlík a Robert Smetana, Praha 1971

Jaroslav Smolka: Česká hudba našeho století, Praha 1961

Přijímací komise nepředpokládá, že uchazeč bude mít vyčerpávající znalosti k zadaným otázkám. Měl by však umět souvisle charakterizovat hlavní rysy a osobnosti zadané epochy hudebního vývoje či uvést nejdůležitěj ší momenty uměleckého životopisu a většinu hlavních, nejdůležitějších děl jednotlivých skladatelských osobností i jejich celkové slohové zařazení. V případě, že odpověď nebude z tohoto hlediska jednoznačně uspokojivá, dají členové komise uchazeči navíc ještě další, doplňující otázky z okruhu látky, charakterizovaného výše uvedenými šedesáti námětovými okruhy.

Aby bylo zřejmé, do jaké hloubky a okruhu znalostí by přibližně měly jít jednotlivé odpovědi, uvádíme dále tři vzorové texty vypracovaných odpovědí na jednotlivé otázky: charakteristiku jedné slohové epochy – romantismus, jedné významné skladatelské osobnosti – Georg Friedrich Händel a jedné podrobnější otázky –opery Leoše Janáčka.

A/ ROMANTISMUS JAKO EPOCHA HUDEBNÍHO VÝVOJE

Slohové rysy a členění, hlavní představitelé. /Otázka č. 18/

Romantismus je označení pro epochu vývoje umění a životního slohu v Evropě, zahrnující větší část 19.století. Charakterizuje ji šíření myšlenek Velké francouzské revoluce – ideálu svobody člověka a rovnosti mezi lidmi, k němuž přistupuje u nesvobodných národů i snaha po dosažení národní svébytnosti a osvobození. V souvislosti s tím se i v hudbě uplatňují tržní vztahy, jejichž začátek lze sledovat už v předchozí epoše. Ty znamenají rozvoj koncertního podnikání a operních představení s výtěžkem ze vstupného, jakož hudební nakladatelské činnosti. Hudebník se stává svobodným občanem, nezávislým na feudálním pánovi. To je něco, co vneslo do tvorby nový námětový okruh: víc, než kdykoliv předtím skladatelé ve svých dílech uplatňují ideály své společnosti a svého národa. Příklad k tomu dal svou tvorbou už Ludwig van Beethoven. V této situaci se upevňují vztahy mezi hudební tvorbou a ostatními uměleckými obory i mimouměleckou skutečností. Právě zde se formuje charakteristická a zejména programní hudba s novými žánry symfonické básně a programního instrumentálního cyklu. Sílí vztah hudby k literatuře a divadlu: nový mocný vzmach prožívá vokální hudba (písně, sbory, kantáty) a opera. V souvislosti s myšlenkou národní svébytnosti a formováním moderních národů se výrazně národně individualizuje hudební vyjadřování mistrů z jednotlivých zemí. Východiskem k tomu jsou melodické, rytmické a popřípadě i harmonické prvky, typické pro lidovou hudbu jednotlivých národů. Plní se tak vedle dávno už národně vyhraněné hudby italské, německé, francouzské a španělské dotváří národní hudba ruská, polská, česká, maďarská, norská aj. Pro romantický hudební projev je charakteristická výrazná, často emocionální vypjatá a rozeklaná melodika, důraz na barvitost harmonickou i témbrovou. Zejména v souvislosti se snahou o vyjádření mimohudebních myšlenek romantičtí skladatelé často přetvářejí a komplikují zděděné klasické i barokní formy. Vytvářejí se tu i některé nové formové postupy, např. Berliozova idée fixe a vůbec princip vnitřního tematického propojení cyklu či Wagnerův princip příznačných motivů a souvisle prokomponovaných operních aktů. Vrcholí tu dualistické (mollové či durové) tonální hudební vyjadřování a objevují se postupy, tonalitu rozšiřující i narušující, zejména oslabování dominantní tónických vztahů chromatickou a alterační cestou, jak k tomu dal podnět zejména Richard Wagner v opeře Tristan a Isolda, a návratem modality do skladatelského myšlení, jež s sebou nese citování pradávných melodií v souvislosti s historickými náměty i zejména podněty lidové hudby, jak je to výrazě patrné u Antonína Dvořáka, Modesta Petrovi če Musorgského aj.

Romantismus v hudbě členíme na raný romantismus, jehož hlavními představiteli jsou Carl Maria von Weber, Franz Schubert, Felix Mendelssohn Bartholdy, Robert Schumann a Fryderyk Chopin, kteří položili ve 20. a ž 40. letech 19. století základy romantické hudební poetiky. Nejstarší skladatelé druhé vrstvy, pro niž se ujalo označení novoromantismus, byli vrstevníky raných romantiků: Hector Berlioz a Ferenc (Franz) Liszt dovršili vývoj programní hudby a Richard Wagner svou operní reformou dal zásadní nový směr vývoji opery. Všichni tři přišli s dobově krajními harmonickými postupy a programově motivovanými volnostmi i novátorstvím hudebního formování děl. Obraz novoromantismu zpestřují další národně vyhranění skladatelé: jejich vrstevník Giuseppe Vedri a mladší sou časníci Bedřich Smetana, César Franck, Modest Petrovi č Musorgskij a další představitelé tzv. mocné hrstky, Petr Iljič Čajkovskij, Antonín Dvořák, Edward Grieg, Charles Gounod, Georges Bizet a další. Ve zvláštní opozici k novoromantické estetice stál Johannes Brahms, skladatel navazující na některé stránky tradice klasicismu a stojící v odporu proti novoromantické programovosti. Od 80. let až daleko za přelom století se pak rozvíjí pozdní romantismus, reprezentovaný zejména tvorbou Gustava Mahlera a Richarda Strausse.

B/ GEORG FRIEDRICH HÄNDEL

/Otázka č. 5/

Vedle Johanna Sebastiana Bacha nejvýznamnější představitel hudby vrcholného baroka německého původu. Narodil se v tém že roce jako J.S.Bach , 1685 v Halle nad Sálou, zemřel 1759 v Londýní. Zcela mimořádné byly Händlovy mezinárodní zkušenosti a dosah jeho tvorby. Studoval v rodném Německu, zejména v rodném Halle u Friedericha Zachowa, nositele německé polyfonní tradice druhé poloviny 17.století, a byl tu od roku 1702 varhaníkem. 1703 – 1707 působil jako cembalista v městské opeře v Hamburku, pro kterou napsal své první čtyři opery. Pro jeho skladatelskou orientaci byl důležitý pobyt v Itálii 1707 – 1710: osvojil si zdejší operní, oratorní (Alessandro Scarlatti aj.) a instrumentální (Antonio Vivaldi aj.) sloh a úspěšně se tu uplatnil jako skladatel oper i dalších skladeb a rovněž jako virtuos na cembalo. Po návratu do Německa byl krátce dvorním kapelníkem v Hannoveru. 1712 však odešel natrvalo do Anglie, kde žil, komponoval a pořádal koncerty i operní představení zejména v Londýně. Od roku 1720 do 1737 založil a postupně vedl tři operní společnosti, pro které komponoval italské opery seria, napsal jich celkem 42. Z nejvýznamnějších jmenujme opery Rinaldo, Radamisto, Ottone, Giulio Cesare, Tamerlano, Ezio, Orlando Furioso, Alcina, Xerxes, Deidamia. V těchto dílech, komponovaných vesměs na historické či mýtické náměty, projevil skvělou fantazii dramatickou i melodickou (viz např. velmi slavné Largo z opery Xerxes). Už v Německu a Itálii, zejména však později v Anglii vynikl rovněž jako skladatel vokální i vokální instrumentální chrámové hudby, kantát a oratorií. Oratoriím se věnoval zejména po rozpadu jeho poslední operní společnosti. Tehdy napsal jedno z vrcholných díl tohoto druhu, nazvané Mesiáš (1741 pro Dublin v Irsku). Z dalších Händlových vrcholných oratorií jmenujme velkolepá díla na starozákonní biblické náměty s významnou účastí sboru Saul, Izrael v Egyptě, Samson, Belsazar, JudaMakabejský, Josue, Jefta. Oratorií napsal skladatel celkem 22. Představují vrchol oratorní literatury. Tomu odpovídá i skute čnost, že jejich interpretační tradice pokračuje nepřetržitě od doby premiér až po naše časy. Georg Friedrich Händel byl i významným instrumentálním skladatelem. Vydal 4 sbírky skladeb pro cembalo, psal sólové sonáty pro flétnu, hoboj housle a generální bas (bývají dnes hrány i v transkripcích pro jiné nástroje, např. violoncello), triové sonáty a další komorní hudbu. K vrcholům barokního concerta grossa patří skladby z několika sbírek děl tohoto druhu , jež vyšla tiskem už za skladatelova života. Povahu concerti grossi má i jeho tzv. 6 „hobojových koncertů “. K barokním vrcholům svého oboru patří rovněž Händlovy varhanní koncerty. Suitami obrovského rozměru jsou jeho skladby, označené jako koncerty pro orchestr, z nichž značné popularitě se dodnes těší zejména jeho Vodní hudba, komponovaná původní k lodním slavnostem na Temži, a Hudba k ohňostroji.

C/ OPERY LEOŠE JANÁČKA

/Otázka č. 45/

Leoš Janáček (1854 – 1928) napsal celkem 9 oper a zabýval se několika dalšími náměty, které nakonec nezhudebnil či od nichž odstoupil po několika prvních náčrtcích. První dvě opery napsal už v době svých romanticky tradicionalistických začátků, kdy se jeho hudební vyjadřování ještě osobitě nevyhranilo. V „Šárce“ (1887 – 88) zhudebnil takovým způsobem libreto Julia Zeyera, otištěné časopisecky. Když po dokončení díla požádal spisovatele o svolení ke zhudebnění, poslal mu Zeyer (pomýšlející nejspíš na Dvořáka či Fibicha) zamítavou odpověď. Proto dílo nebylo provedeno až do roku 1919, kdy je skladatel spolu se svými žáky poněkud přepracoval, aniž by mu však dal plně osobitou slohovou tvář. Úspěšná nebyla ani druhá opera „Počátek románu“ s libretem Jaroslava Tichého na námět Gabriely Preisové (1891), poplatná romantickému folklorismu a málo dramatická. Zásadní význam pro zrod Janáčkova osobitého slohu má však jeho třetí opera „Její pastorkyňa“ na vlastní libreto podle Gabriely Preissové, na níž pracoval deset let od roku 1894 do 1903. Na základě aplikace tzv. nápěvkové melodiky, tj. intonací, stylizujících citově vyhraněnou lidskou řeč, a osobité soudobě inovované hudební řeči i v harmonii a jiných složkách hudebního projevu, tu vytvořil strhující osobité dílo. Operní balada s námětem ze současného venkovského života s kriticko-realistickými rysy se po první světové válce zařadila mezi nejúspěšnější opery 20.století a toto postavení má dodnes.Osobitý a čistý hudebně dramatický tvar, k jakému dospěl při

zhudebnění jadrné lidově nářečné prózy v Její pastorkyni, nenašel svou městsky civilní obdobu v další tragické opeře „Osud“ (1903-1904) na libreto vlastní a Fedory Bartošové. Zůstala za skladatelova života neprovedena. Plně osobitá a dramaticky účinná je zase až operní bilogie „Výlety pana Broučka“ na libreto vlastní, Františka Serafína Procházky a dalších spisovatelů podle povídek Svatopluka Čecha („Výlet na měsíc“, 1908-1917, „Výlet do XV.století“, 1917). Snově satirická vidina prvního

dílu, konfrontující blazeovanost demoralizované bohémy s hrubou poživačností nekultivovaného měšťáka, přechází ve druhém dílu k jásavému výrazu bojového odhodlání a charakterové ryzosti husitů, dílo tak dostalo za první světové války aktuální význam. Plně osobité a mistrovské jsou také čtyři opery, jež Leoš Janáček vytvořil po první světové válce. Je to „Káťa Kabanová“ na skladatelovo vlastní libreto podle tragédie Alexandra Nikolajeviče Ostrovského „Bouře“ (1919-1921) s hlubinnou lyricko-psychologickou sondou do duše titulní postavy ve chvílích lásky i neštěstí; líbezná metaforická konfrontace světa zvířat a lidí „Liška Bystrouška“ na skladatelovo libreto podle Rudolfa Těsnohlídka (1921-23);operní science- fiction o životních osudech a vysvobozující smrti po 300 let nesmrtelné ženy „Věc Makropulos“ na skladatelovu libretistickou úpravu dramatu Karla Čapka; hluboká psychologická sonda do života a pocitů viny i touhy po svobodě, jakou měli vězňové v sibiřském vyhnanství, „Z mrtvého domu“ na skladatelovo libreto podle knihy Fjodora Michajloviče Dostojevského „Zápisky z mrtvého domu“ (1927-1928).