> FACEBOOK EVENT

Zvuková instalace v Meditační zahradě HAMU navazuje na partiturové zachycení akustické kvality zvukové krajiny zaniklé vsi Loukov a přináší její zpětnou zvukovou rekonstrukci jako metodu "ekologické kompozice". Projekt je součástí tématu přenositelnosti akustických prostorů a jako takový tematizuje živý diskurz mezi profesemi skladatelů, zvukových designerů, akustických ekologů, architektů veřejného prostoru a mediálních stratégů.

Předmětem zájmu jsou přenositelnost imerzivní poslechové zkušenosti z rurální krajiny zaniklé vsi do uzavřené zahrady velkoměsta, prezervace zanikajících zvukových krajin, jejich uchování a přenositelnost do veřejného i virtuálního zvukového prostoru.

Forma zvukové instalace pomáhá otevřít otázky vzájemného vztahu současné krajiny velkoměsta s tradiční akustickou kvalitou mizejícího venkova.

Koncept a realizace:
Michal Rataj a Jan Trojan

Foto: Petr Neubert

Produkce: Hana Šťastná

Realizace grafické partitury:
Tobiáš Horváth

Technická podpora:
Jan Křeček, Pietro Nacca

Site-specific zvuková performance:
Jan Jirucha
Haštal Hapka
Anežka Matoušková
Markéta Labusová
Michal Prokop
a další

Nahrávky a fotografie byly pořízeny v rámci performance a zvukové procházky Mezi klasy při mezinárodní konferenci Podlipnické kostely – minulost bez budoucnosti? v termínu 7.–10. července 2022. Při události vznikla kolektivní grafická partitura zvuků krajiny Loukova, kterou společně s hudebníky vytvořil Tobiáš Horváth.

Zvuková intervence v nahrávce: Martin Debřička (saxofon), Štěpán Drtina (violoncello), Jan Dudešek (větrná harfa), Haštal Hapka (pozoun), Michal Hrubý (basklarinet), Jan Jirucha (tuba), Anežka Matoušková (zpěv), Vít Nermut (housle), Mélusine de Pas (viola da gamba), Anna Romanovská Fliegerová (koto), Jan Rösner (zvon), Petr Tichý (kontrabas), Jan Trojan (ozvučený plech, zvon), Zdeněk Závodný (saxofony). Při události vznikla kolektivní grafická partitura zvuků krajiny Loukova, kterou společně s hudebníky vytvořil Tobiáš Horváth.

PROSTOR JE POJEM, KTERÝ VYTVÁŘÍ RÁMEC PRO VZTAHY. Takový rámec může mít povahu materiální, intelektuální nebo virtuální. V prostoru se odehrávají kosmologické, fyzikální i biologické procesy. Jako bytosti se v prostoru vymezujeme vůči okolí a probíhá v něm naše komunikace. Jedním z jejích principů je komunikace zvukem, který se navíc – když je vědomě strukturován v čase – stává hudbou.

Každá proměna zvuku změní i prostor samotný. Proměna prostoru způsobí, že znějící zvuk získá jiné zabarvení, emoci i významy v našem vědomí. Když ve 20. letech minulého století vstoupilo do veřejného prostoru rádio jako médium zvuku, mnoho tvůrců i teoretiků si začalo uvědomovat, že zvuk událostí, který slyšíme bezprostředně, se celkem zásadně odlišuje od zvuku, který sejmeme mikrofonem a přeneseme na dálku.

Zaznamenat zvukovou realitu ale neznamená pouze možnost přenesení zvuku na jiné místo, do jiného kontextu. Může znamenat – a stále více znamená – zachycení reality, kterou už nikdy později nebude možné slyšet v její autenticitě, tady a teď. Jsme svědky mizejících zvukových krajin, jejichž charakteristické zvukové obrysy jsou stále více rozostřovány technologickým šumem. Tím problémem se badatelé po celém světě zabývají již od 60. let 20. století – mizení zvukových krajin najdeme po celém světě, stejně jako mizení ekosystémů či biologické diverzity. Naše pozornost zde ale směřuje na diverzitu akustickou a do situace lokální – totiž do pozoruhodně členité krajiny v okolí hradu Lipnice v srdci Českomoravské vrchoviny.

LOUKOV, někdejší zaniklá ves na Vysočině pod vrchem Melechov. Zvuky zde, v okolí kostela sv. Markéty, už po sedm století symbolizují vztahy mezi krajinou a lidmi. Směrem ven slyšíme kostelní zvon – symbol času a nositele náboženských a sociokulturních hodnot. Slyšíme také varhany – hudební nástroj užívaný při liturgii. Směrem dovnitř se nesou zvuky z přilehlé silnice, zvuk Meziklaského potoka nebo práce lidí na přilehlých polích. Zvuková krajina kolem kostela sv. Markéty vypráví svůj příběh, který se v minulosti dotýkal a dodnes dotýká každého z jejích obyvatel. Abychom si lépe uvědomili vlastní akustickou povahu takové zvukové krajiny, přemýšlíme, jak její znějící existenci zachytit, izolovat a naslouchat jí. Abychom to mohli udělat, pokoušíme se ji přenést do zcela jiného prostoru a zasadit do odlišné akustické reality jako zvukový monolit. Tradiční venkovský prostor přenášíme v podobě zvukové instalace do malé uzavřené městské zahrady a pokoušíme se o rekonstrukci původních vztahů, které opět ukazují směrem dovnitř i ven.

Meditační zahradu pražské HAMU obklopuje osm reproduktorů, které vytvářejí jakýsi prostor v prostoru. Slyšíme zvukovou krajinu zachycenou mikrofony kolem loukovského kostela sv. Markéty. Do dialogu s ní přímo uprostřed polí a v průběhu téměř hodinové zvukové procházky vstupovaly hudební nástroje – pozoun, tuba, saxofony, zpěv, varhany nebo ozvučený plech.

Hlasy hudebních nástrojů odrážejí velikou grafickou partituru, která vznikla jako vizuální obraz zvukové krajiny kolem hudebníků i jejich posluchačů. Nejsou na ní noty, spíše vizuální tvary.

Odrážejí akusticky kontrastní momenty zvukové krajiny a takové zvukové situace, které jsou pro ni specifické. Jsou to zároveň právě hudební nástroje, které pomáhají v našem vnímání vytvořit hranici mezi přirozenou akustickou realitou zvukové krajiny a civilizačními ruchy, které s ní vstupují do dialogu – ať už záměrného, nebo nechtěného.

Posluchači vstupují do této zvukové instalace z rušného prostředí velkoměsta. Ocitají se v obklopení akustickým monolitem kompozičně zrekonstruované zvukové krajiny Loukova. Právě až teprve uvnitř prostoru vytyčeného zvukovou instalací začínáme detailněji vnímat akustickou povahu původní loukovské krajiny.

Jak je možné takový přenos zvukové krajiny z místa na místo vlastně udělat?

• Zachycujeme šířku a hloubku prostoru, nasloucháme zvukům, které jsou v popředí, a jiným v pozadí.

• Sledujeme zvuky hlasité a velmi tiché, které vytvářejí dynamický rámec celého zvukového prostoru.

• Odlišujeme zvuky přírodní a civilizační.

• Identifikujeme rytmus jednotlivých zvukových událostí.

• Volíme kontrastní zvuková místa.

• Přemýšlíme o tom, co jsou zvuky objektivně poznatelné.

• Přemýšlíme ale také o tom, jak naopak velmi subjektivně může stejný zvuk vnímat každý z posluchačů.

Ocitáme se tak v prostoru mezi hudbou a dalšími tvůrčími, technickými i sociokulturními disciplínami, nejvíce pak psychologií vnímání. Hovoříme o barvách, snímcích, spektrální analýze, periodicitě, tvarech, odstínech. Často hovoříme o zvukových obrazech – i proto přítomnost grafické partitury, i proto pojmy zpřítomňující vizuální představy v prostředí výsostně akustickém.

Zvuková instalace není zvuková fotografie. Nepředstavuje akustickou kopii zvukové krajiny. Zvuková instalace je umělecká forma, která umožňuje akustickou realitu původní zvukové krajiny zažít jinak. Proměňuje naše poslechové návyky a umožňuje vnímat akustickou realitu způsobem, který by v jejím původním geografickém místě nebyl možný. Podněcuje naši představivost a oživuje naši schopnost koncentrace.

Z reproduktorů směrem ven vycházejí zvuky. Když jim budeme naslouchat, uvnitř sebe samotných se díky vlastní imaginaci budeme přesouvat napříč časem z prostoru do prostoru.

MICHAL RATAJ & JAN TROJAN

Projekt je realizován na Akademii múzických umění v Praze v rámci grantu "Zvuková imerze veřejného a privátního zvukového prostoru" podpořeného z prostředků Institucionální podpory na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace, kterou poskytlo MŠMT v roce 2022 - 2023.