HLEDAT
"Mně je hudba vše, co zní a co je podřízeno logice uměleckého činu. Je mi básní, zjevením iracionálního světa lidské duše."
(Marek Kopelent, Osudy, ČRo Vltava, květen 2021)
28. dubna se dožívá 89 let kolega a emeritní profesor katedry skladby, učitel několika generací studentů, Marek Kopelent, český hudební skladatel, pedagog, publicista a klavírista. Od 60. let 20. století se v domácím prostředí podílel na intenzivní emancipaci rodícího se stylu tzv. Nové hudby, který mohl za stoupající mezinárodní pozornosti rozvíjet jako umělecký vedoucí souboru Musica Viva Pragensis. Nemalé mezinárodní renomé spojené s působením v oblasti avantgardního umění mu v období normalizace (a krátce po ročním pobytu v Západním Berlíně) vyneslo nucené odsunutí mimo veřejný život. Přes intenzívní uvádění svých děl v zahraničí působil až do počátku 90. let jako korepetitor v lidové škole umění bez možnosti vycestovat. Po roce 1989 patřil k širšímu okruhu spolupracovníků prezidentské kanceláře a zejména se podílel na vychování několika generací mladých skladatelů na hudební a taneční fakultě pražské AMU.
Je autorem několika oratorií a dále především komorní vokální a instrumentální hudby - celoživotně hledající umělec, jemuž se kritický hlas nerozlučně pojí se skrytou pokorou tvůrce.
Mnozí se podivovali nad jeho ostrým jazykem, s nímž se pouštěl do rozprav nad díly studentů, na jejich pozadí však bylo možné vnímat spíše neutuchající potřebu znejišťovat, znovu kriticky ohledávat, vypichovat vše nesamozřejmé.
Přestože je Kopelent napříč dekádami v povědomí veřejnosti zapsán jako jakýsi světlonoš stylu tzv. poválečné Nové hudby, sám se uchyluje - snad i pod celoživotním mohutným vlivem poezie - k výsostně lyrickým polohám a nad nálepkami "romantika" s úsměvem mává rukou.
Jako kriticky přemýšlející tvůrce se vždy obtížně smiřoval se stádností středního názoru, což vygradovalo jeho spory s bolševických Svazem skladatelů na počátku období normalizace, anebo pozdějšími střety v boji o pozici soudobé hudby v rodící se polistopadové společnosti.
Jako generační souputník Sofie Gubajduliny, Krzysztofa Pendereckého a dalších velkých postav hudby minulého století zažil pocit velikého mezinárodního uznání, kterému však později bolševická normalizace dala podstatně jinou příchuť - systematicky odpírala skladateli možnost slyšet vlastní díla v zahraničí. Teprve znějící hudba je oním v čase tvarovaným zvukem - nemožností vycestovat do zahraničí však režim Kopelentovi tento zážitek opakovaně odpíral.
Jako skladatel od 60. let experimentoval s nestandardními způsoby notového zápisu a organizace tónového materiálu. Jeho celoživotní záliba ve folklóru našla osudový paradox ve skladatelově roli korepetitora folklórního tanečního soboru v radotínské lidové škole umění, kde strávil patnáct normalizačních let - byly mu ovšem i východiskem z obtížné existenční situace. Jeho celoživotní záliba v poezii naopak posílila velikou intimitu a lyričnost jeho hudebního projevu a zejména sepjetí s vokálními žánry.
Provedení jeho oratoria Lux mirandae sanctitatis (2001) k poctě sv. Anežky České v prostorách jejího kláštera v Praze bylo výjimečnou událostí polistopadového hudební života v Česku, jehož vliv dodnes vnímá řada nejen Kopelentových žáků. Od 90. let minulého století se mu podařilo vytvořit výraznou kompoziční třídu studentů napříč generacemi, do jejichž orientace vtisknul nepřehlédnutelnou stopu svého kritického myšlení o hudbě, společnosti i duchu.
Michal Rataj
