Hanuš Bartoň (16. května 1960 Praha – 30. července 2023) se narodil v rodině vědecko-výzkumného pracovníka. Od roku 1975 studoval skladbu (Ilja Hurník) a klavír (Emil Leichner) na Pražské konzervatoři. Ve studiu pokračoval na tehdejší Hudební fakultě Akademie múzických umění (1981 - 1986) u Jiřího Pauera (skladba) a Jana Panenky (klavír). Své odborné vzdělání si rozšířil o aspiranturu na katedře skladby HAMU pod vedením Svatopluka Havelky. Absolvoval několik kurzů a stáží v zahraničí (mj. u Franka Donatoniho v Sieně - 1985). Působil několik desetiletí jako profesor na katedře skladby HAMU, v letech 2010–2018 byl jejím vedoucím.
Jeho tvůrčí zájem patřil především hudbě instrumentální. Je autorem řady komorních a orchestrálních děl prováděných u nás i v zahraničí. Jeho aspirantskou prací byla rozměrná Hudba pro velký orchestr z let 1992/93, v roce 1994 měl premiéru Dvojkoncert pro housle, violu a smyčce, v roce 2005 pak symfonický obraz Po západu slunce, který vznikl na objednávku České filharmonie. Z dalších děl uveďme Sonátu č. 2 pro housle a klavír, Kvintet-koncert pro klarinet a smyčcové kvarteto či Míjení času pro komorní soubor. V jeho tvorbě nechybí skladby elektroakustické, mezi vokálními najdeme především operu Golem psanou ve spolupráci s tvůrčí dvojicí divadelníků D. Dvořák – J. Nekvasil. Je autorem řady scénických hudeb k činoherním inscenacím.
Významnou součástí Bartoňovy umělecké činnosti bylo působení v oblasti interpretační; mj. se zúčastnil i spolupráce při premiéře skladby Parénéze Sv. Havelky. S komorními soubory Ars cameralis a MoEns (dříve Mondschein Ensemble) nastudoval řadu děl různých stylových období a uplatnil se výrazně i jako sólista (mj. klavírní sonáty J. L. Dusíka, řada skladeb soudobých českých i zahraničních skladatelů). V posledním desetiletí svého života jej nesmírně přitahovala interpretace klavírního díla Nikolaje Medtnera. Se svou ženou, klavíristkou Janou Macharáčkovou, působil v klavírním duu (Dusíkovo klavírní duo, např. významná CD nahrávka komorních skladeb a čtyřručních sonát J. L. Dusíka, Studio Matouš 1995). Realizoval desítky rozhlasových a CD nahrávek se skladbami soudobých českých i zahraničních autorů. Je autorem různých textů s tématikou hudební tvorby v současném světě. Byl členem sdružení skladatelů a interpretů hudby „Ateliér'90" a hudebního odboru Umělecké besedy.
Jeho kompoziční metoda vycházela z pozdního romantismu počátku 20. století a má zřetelně syntetizující charakter. Bartoňovy časté, velmi důmyslné experimenty s hudební formou mají nevtíravě programní zakotvení podobně jako tomu bylo u nejlepších děl hudebního romantismu 19. stol. Během své skladatelské kariéry postupně opouštěl myšlenku strukturálních idiomů tvořících výchozí materiál skladby a zajímal se soustavně o nové způsoby organizace hudebního materiálu, které však důmyslně přetvářel do vlastních originálních koncepcí. Často opakoval, že skládá od začátku skladby, ne od začátku hudby. Jeho tvůrčí postup byl založen na strukturální analýze mnohdy spontánně vzniklého hudebního materiálu a následném odvození racionálních kompozičních postupů. Ve svých komorních i orchestrálních dílech se s úspěchem snažil o co nejorganičtější propojení žánrově i materiálově značně vzdálených prvků. Kromě zejména rytmických, ale i intonačních vlivů z nonartificiální hudební sféry (např. Rytmy z ulice pro klarinet a klavír) lze v jeho tvorbě uslyšet inspirace východo- a jihoevropskou lidovou hudební tvořivostí.
Působení prof. Hanuše Bartoně na katedře skladby HAMU bylo na první pohled pro někoho možná nenápadné, nicméně se nesmazatelně otisklo jak do způsobu jejího fungování, otevřenosti a atmosféry, tak do tvůrčích osobností několika skladatelských generací. Mezi jeho žáky patřili např. Bořivoj Suchý, Eliška Cílková, Tomáš Reindl, Jakub Rataj, Jan R. Dřízal, Zdeněk Bartošík, Jan Dušek nebo Slavomír Hořínka. Hanuš Bartoň byl člověkem moudrým, neuvěřitelně bystrým, analyticky precizním a za každých okolností laskavým. Ke své vlastní tvorbě byl nemilosrdně kritický, k ostatním autorům vždy bezvýhradně otevřený. Podivuhodným způsobem dokázal formulovat kritiku a tvůrčí zpětnou vazbu na díla studentů i kolegů. Nad to všechno si uchoval až dětsky čisté srdce. O své dlouhé a zákeřné nemoci mluvil výhradně s humorem, takže mnohé jeho smrt zastihla nepřipravené.
Poslední rozloučení proběhne v sobotu 5. srpna ve 13h v kostele sv. Petra a Pavla na Budči.
Upřímnou soustrast všem pozůstalým a čest jeho památce.
autor fotografie Karel Šuster
1. srpna 2023
