Cílem mé dizertační práce je zkoumání vlivů sluchových iluzí na vjemy posluchače z hlediska tektoniky a formy. Tyto psychoakustické jevy, které jsou předmětem výzkumů pro akustiky, hudebníky (skladatele a teoretiky), kognitivní psychology a neurovědce, se obecně nazývají sluchové iluze (auditory illusions). Významem slova „iluze“ je popis zkreslení reality, ke kterému dochází na základě vyslaného stimulu/podnětu do části našeho ucha a vyšších pater mozku, kde je vyhodnocují naše smyslové receptory "chybně" či zkresleně. Tyto vjemy tedy reálně vlastně neexistují (ať už se jedná o iluzi sluchovou nebo například optickou, základní princip je stejný).
Hlavní parametr, který by měl ovlivňovat jak kompoziční přístup skladatele, přemýšlení o samotném konceptu, specifický výběr akustických nástrojů, tak i posluchačovo proměnlivé vnímání, je nepředvídatelná subjektivní percepce. Výběr a následná práce s těmito aspekty plyne z vlastností zvukových podnětů, které svými specifickými časově-spektrálními situacemi vyvolávají rozdílnosti ve vnímání u různých typů posluchačů. Tyto vlastnosti mohou velmi podpořit nebo naopak potlačit míru projevu subjektivního vjemu sluchové iluze. Na jejím základě pak začínáme užívat buď multistabilní či bistabilní percepci nebo formu symetrického/asymetrického principu dvojité figury. Tedy spektrum konkrétních nástrojů, časový průběh tónu a náhlé výkyvy amplitudy na různých místech probíhajícího zvukového podnětu v čase, mají vliv na proměnu a způsoby vnímání. Výzkum se dále zaměřuje na poslechové fáze, jež se zabývají poklesem nebo zvýšením amplitudy signálu o větší než prahovou hodnotu, aby došlo ke změně vjemu. Dále také manipulací s amplitudou na konkrétních místech zvukového podnětu, která taktéž ovlivňuje způsob, jakým lze následující plochu, bezprostředně po změně začít vnímat.
Výsledky experimentu budou založeny na poslechových testech v kategorii laiků a osob s předchozími zkušenostmi z oblasti hudby. Zjištěné poznatky budou aplikovány do kompozičního procesu, v podobě krátkých instrumentálních a později orchestrálních studií. Sluchové iluze mají díky svým vlastnostem schopnost zkreslovat i celkové vnímání časoprostoru v hudbě. Pro skladatele jde především o uvažování nad mikro a makrostrukturou z několika různých pohledů. Myšlenky zaměřené na detail a zároveň stavbu větších sekcí, by měly nezávisle na sobě ovlivňovat větší plochy, ale pouze ze strany posluchače. Ze strany skladatele by tyto prvky a všechny ostatní kompoziční parametry měly být spíše v symbióze. Např. poměry a délky pokaždé trochu odlišně vnímaných větších či menších ploch pak celé tektonické bloky, až po globální vnímání výsledné formy. Myšlenkou tohoto konceptu je „percepční řetězec“, který se může v kompozici projevit, zapojíme-li do všech jejích parametrů známky hudební nejednoznačnosti. Během poslechu tytéž skladby může posluchač nejprve zaměřit svou pozornost na proměnlivý zvukový a rytmický detail. Ten se později začne pomalu transformovat do větších celků, díky nimž se komplikuje a obohacuje variabilita subjektivního vnímání hudebního proudu až do momentu, kdy začneme jiným způsobem vnímat objektivní čas a naše vnímání se zcela poddá zákonitostem hudebního časoprostoru. V konečné fázi poslechu by se měla naše pozornost v návaznosti na předcházející pozvolný proces přenést do podoby, ve které začneme subjektivně vnímat zejména celkové proporce (např. přechody).
