PUBLIKAČNÍ ČINNOST

Tomáš Dvořák, Slavomír Hořínka, Michal Rataj, Jan Trojan: Zvukoprostor, prostorozvuk. NAMU 2018.

Michal Rataj: Everyone can be composer today – full stop or question mark? Musicologica Brunensia, ppp 43-52. Brno 2017.

Michal Rataj: Počítač jako živý instrumentální part, in: Opus Musicum 2013/4, s 6 -16.

Michal Rataj, ed.: Zvukem do hlavy. Sondy do současné audiokultury. NAMU 2012.

Michal Rataj, Martin Flašar, Daniel Matej, ed.: Electronic music today: Where are we going and what are we doing? Masarykova univerzita 2015.

Michal Rataj, Gilberto Agostinho, Daniel Bartoš, Matouš Hejl, Jakub Rataj, Jan Trojan: Dotknout se zvuku, in: Opus Musicum 2015/4, s. 58 - 80.

Michal Rataj: Zvuk a význam v perspektivách současného vysokého hudebního školství a mediálních reálií radioartu, in: Július Fujak, ed.: Otáz(ni)ky hudobnej semiotiky a estetiky. Nitra 2010, s. 145 - 156

 

Psychologické aspekty kompoziční tvorby

kolektivní monografie

 

Připravila Katedra skladby Hudební fakulty AMU,

vydalo nakladatelství Triga pro Akademii múzických umění v Praze.

ISBN 978-80-906057-0-1, vydání první, Praha 2014.

 

Zdeněk Bartošík: Barevné slyšení a hudební kompozice

Martin Klusák: Pojem konsonance a disonance s přihlédnutím k vlastní tvorbě

Eliška Cílková: Radioaktivní prostředí jako inspirační zdroj při tvorbě hudební kompozice

 

Tři práce obsažené v kolektivní monografii spojuje snaha o propojení hudebně teoretického a psychologického pohledu na práci hudebního skladatele. Každý z autorů přistoupil k tématu z poněkud odlišných pozic. Zdeněk Bartošík ve své práci Barevné slyšení a hudební kompozice zkoumá především vliv vybraných synestetických schopností na tvorbu a také na vnímání hudební kompozice. Jeho práce se opírá mimo jiné o rozsáhlé studium odborných psychologických a lékařských textů, o hudebně historické rešerše týkající se tématu vztahu hudby a synestezií, o vlastní průzkum vybraného vzorku respondentů z laické i odborné veřejnosti. Martin Klusák se ve stati Pojem konsonance a disonance s přihlédnutím k vlastní tvorbě zabývá tématem, o němž na rozdíl od Bartošíkovy práce existuje množství literatury historické i současné. Klusákův přínos však spočívá v novém pohledu na problematiku souzvuku v hudbě, ve způsobu jeho začlenění do kompozičního celku, a především v kategorizaci souzvuků z hlediska škály disonance a konsonance. Zkoumá tedy kromě kompozičního procesu i způsob vnímání harmonických kvalit souzvuku v kontextu současné tvorby. Eliška Cílková má podobně jako ve vlastní hudbě i ve svém teoretickém uvažování schopnost nalézat platné souvislosti mezi zdánlivě neslučitelnými jevy, odlehlými oblastmi, a inspiračními zdroji hudební tvorby. Její práce Radioaktivní prostředí jako inspirační zdroj při tvorbě hudební kompozice reflektuje zkušenost z vlastního úspěšného hudebního projektu Pripyat Piano a dalších s tématem souvisejících vlastních kompozic i skladeb jiných autorů. Autorka v ní zkoumá různé autorské přístupy k tomuto neobvyklému inspiračnímu zdroji, nalézá souvislosti ve vztahu jak k výsledné podobě kompozic, tak zejména k soudobým způsobům prezentace hudebního díla jako součásti multimediálních tvarů.

 

Vliv nových nástrojových možností na skladatelské myšlení

autor: Krejčík Jan

Připravila Katedra skladby Hudební fakulty AMU,

vydalo nakladatelství Triga pro Akademii múzických umění v Praze.

 

Publikace vyobrazuje tři koncepty, založené na spojení hudebních nástrojů s novými technologiemi, rozebírá skladby pro tyto nástroje a analyzuje vliv konceptu na hudební myšlení a vnímání. S řadou hudebích ukázek v textu.

Práce popisuje koncept „disklavieru“ (mechanický klavír) s elektronikou, koncept sampleru s nasamplovaným lidským hlasem pilotovaným rozhraním „ondéy“ (Martenotovy vlny) Jana Krejčíka a koncept interaktivního piana Jeana-Clauda Risseta. Prostřednictvím skladeb komponovaných na základě těchto konceptů autor dokazuje vliv konceptů nových nástrojů na hudební myšlení. Poukazuje na vztah mezi hudebním nástrojem a strojem či na vztah lidského těla a zvuku. V závěru práce je připojena původní verze autorova interview s J.-C. Rissetem ve francouzském jazyce.

 

Nové témbrové možnosti akordeonu v kontextu novodobé instrumentace

autor: Lukeš Jiří

Připravila Katedra skladby Hudební fakulty AMU,

vydalo nakladatelství Triga pro Akademii múzických umění v Praze, 2012.

ISBN 978-80-904506-8-4, vydání první, 72 s.

 

Teoretické pojednání o použití akordeonu v orchestrálních partiturách od 2. poloviny 20. století do počátku 21. století, především z hlediska jeho témbrových možností. Doplněno množstvím notových ukázek v textu.

Námětem k práci byl rostoucí zájem současných skladatelů o tzv. koncertní akordeon. Autor si všímá instrumentačního hlediska tohoto nástroje, popisuje základní vlastnosti jeho zvuku a z nich vyplývající technické a interpretační možnosti. Ve vybraných kompozicích současných autorů jsou zmapovány rozličné tvůrčí přístupy ke zvuku akordeonu a k jeho technicko-interpretačním specifikům. Dosažené poznatky autor konfrontuje se svým vlastním kompozičním přístupem ve skladbě pro akordeon a komorní orchestr.

 

Hudba v českém hraném filmu - kompoziční postupy skladatelů české filmové hudby

autor: Dušek Jan

Připravila Katedra skladby Hudební fakulty AMU,

vydalo nakladatelství Triga pro Akademii múzických umění v Praze.

ISBN 978-80-904506-3-9, vydání první, Praha 2011.

 

Práce Hudba v českém hraném filmu – Kompoziční postupy skladatelů české filmové hudby není prací historickou ani estetickou. Práce v sobě zahrnuje řadu kompozičních analýz, z nichž některé jsou záměrně cíleny v různých kapitolách na tytéž filmy, aby bylo demonstrováno možné různorodé užití hudby v rámci jednoho filmového díla. Tento text není ani návodem pro komponování filmové hudby a rovněž by neměl být chápán jako text historiografický. Jednotlivé analýzy mohou sloužit skladatelům, a snad i filmovým režisérům, zamýšlet se nad principy, které byly užívány významnými skladateli české filmové hudby a nalézt v nich inspiraci pro vlastní tvorbu. Také by se dalo říci, že prostřednictvím analýz dochází k jistému zmapování vývoje české filmové hudby, jejích proměn, a naopak jistých konstant přetrvávajících od úplného začátku po současnost. Na pozadí tak vzniká i částečný historický přehled.

Výběr filmů je poměrně obsáhlý a různorodý. Přesto se však jedná o pouhý nepatrný zlomek české filmové produkce, která čítá tisíce filmových děl a její komplexní zmapování by patrně ani nebylo možné. Analýzami právě takto různorodých filmů je možné dojít k zajímavým závěrům demonstrujícím jednak kompoziční práci jednotlivých skladatelů napříč filmovými žánry, jednak paralely mezi kompozičními přístupy různých skladatelů. Zajímavým dílčím výsledkem analýz je i poznatek, že skladatelé často využívají archetypické působnosti elementárních hudebních principů: např. konsonance jsou propojeny s pozitivními emocemi, disonance s negativními, obdobně je tomu s tónorody dur a moll apod.

 

Otevřená kompoziční tvorba - neomezené možnosti inspirace za pomoci počítače

autor: Kadeřábek Jiří

Připravila Katedra skladby Hudební fakulty AMU,

vydalo nakladatelství Triga pro Akademii múzických umění v Praze.

ISBN 978-80-904506-5-3, vydání první, Praha 2011.

 

Autor nás seznamuje se svými zkušenostmi z oblasti skladatelské tvorby, která zapojuje stylově a žánrově různorodý materiál, stejně jako materiál svou povahou nehudební. Téma tzv. otevřené kompoziční tvorby je zároveň vymezeno podmínkou využití počítače při skladatelském procesu, či samotném provedení skladeb. Autorovy tvůrčí východiska a získané poznatky doplňuje nástin kulturně historických souvislostí, stručná charakteristika počítačových technologií a konkrétní příklady z vlastní i cizí tvorby. Autorovu ideu bychom mohli vyjádřit následovně: dílo, která je v průběhu této práce označováno za otevřené a zejména pak ve spojení s postmodernismem, spojuje skladatelské řemeslo jiného druhu, a toto řemeslo do velké míry spočívá právě v přesahování samotného hudebního oboru. Autoři těchto skladeb nejsou jen skladatelé, ale zároveň také vynálezci (Christian Marclay, John Cage), programátoři a inženýři (Karlheinz Stockhausen). Vztah k oboru tradiční kompozice a EA hudby, zdůraznění možnosti výstupu v čistě instrumentální podobě a použití i v nonartificiální hudbě + ukázky.

Rozdělení na dvě hlavní odvětví - algoritmická kompozice (od základních podob v renesanční a středověké polyfonii až po rozvinuté použití v dílech J. Cage, I. Xenakise ad. a live-improvizacích v nonartificiální hudbě + ukázky).

Spektrální hudba (zopakování akustických jevů a základních operací + ukázky ze stěžejních děl T. Muraile a G. Griseyho, odkaz na téma specifické estetiky spektrální hudby a jejího vlivu na současnou tvorbu).

 

Reprezentanti Nové hudby v Praze na přelomu padesátých a šedesátých let 20. století

autor: Rybář Jan

Připravila Katedra skladby Hudební fakulty AMU,

vydalo nakladatelství Triga pro Akademii múzických umění v Praze.

ISBN 978-80-904506-6-0, vydání první, Praha 2011.

 

Publikace si neklade za cíl zobrazit pouze historický obraz doby, ale snaží se proniknout i do tehdejších skladatelských přístupů vybraných reprezentantů české hudby. Jsou analyzována tři klíčová díla českých skladatelů z 60. let, jejichž autory jsou Marek Kopelent, Jan Klusák a Zbyněk Vostřák. Jde tedy o autory, kteří se v dané době na zdejším dění významně podíleli. K analýze je přistoupeno z pozice skladatele nahlížejícího. na tehdejší hudební produkci specifickým pohledem tvůrce soudobé vážné hudby. Období padesátých a šedesátých let 20. století je velmi málo zmapováno. Knižních publikací, které se věnují období 60. let v Československu, existuje nemnoho.

(První významnou prací věnující se této problematice byla absolventská práce Markéty Lajnerové Počátky Nové hudby v Čechách, Musica viva Pragensis a její kmenoví autoři, kterou autorka psala jako diplomovou práci na ústavu hudební vědy Filosofické fakulty UK v Praze v roce 2000. Dalším důležitým počinem je monografie Miroslava Pudláka Zbyněk Vostřák: Idea a tvar v hudbě, která se zabývá nejen osobou Zbyňka Vostřáka, ale také dobovými kulturně-politickými souvislostmi. V přípravě je rovněž monografie Michala Matznera o Marku Kopelentovi, kterou po Matznerově tragické smrti dokončuje jeho otec Antonín.)

Tato publikace si však neklade za cíl zobrazit pouze historický obraz doby, ale snaží se proniknout i do tehdejších skladatelských přístupů vybraných reprezentantů české hudby. Analyzována zde jsou tři klíčová díla českých skladatelů z 60. let, jejichž autory jsou Marek Kopelent, Jan Klusák a Zbyněk Vostřák. Jde tedy o autory, kteří se v dané době na zdejším dění významně podíleli. Období, v němž se formovala česká hudební avantgarda netrvalo dlouho, bylo však pro českou tvorbu klíčové.

 

Akustická ekologie a soundscape v kontextu multimédií

autor: Trojan Jan

Připravila Katedra skladby Hudební fakulty AMU,

vydalo nakladatelství Triga pro Akademii múzických umění v Praze.

ISBN 978-80-904506-4-6, vydání první, Praha 2011.

 

Autor se v práci věnuje umělecké formě soundscape tak, jak ji skutečně můžeme charakterizovat, naslouchat, vnímat v kontextu čtyřicetileté tradice oboru akustické ekologie (acoustic ecology) a zároveň úzce ve vztahu k tvorbě hudební / zvukové kompozice. V kontextu akustické ekologie se mapují komunitní a institucionální projekty, které od nedávných let po současnost vznikaly nejen ve světovém kontextu, ale i v našem domácím prostředí. Hlavní otázkou zůstává snaha o vysvětlení klíčových pojmů akustická ekologie a soundscape. Jsou uplatněny dvě optiky při studiu tématiky soundscape:

1. soundwalk / listening walk – specifické poznávání akustické krajiny kolem nás formou zvukové / poslechové procházky

2. analýza sound composition – analýza zaměřující se na tradiční kompoziční přístupy v rámci zvukových kompozic.

V prvním případě se autor zabývá radikálním požadavkem aktivního slyšení, psychologickým typem slyšení, které R. M. Schafer vyžaduje při sluchové interakci s našim okolím. V druhém pak v analýzách zvukových kompozic Winter Diary (R. M. Schafer) a Un altro ferragosto (A. Curran) - hledá, jakým způsobem tradice soundscape zasahuje do tradičních kompozičních principů, které jsou uplatňovány v klasické hudební kompozici. Cílem analýzy je zodpovědět otázku, jakým způsobem tradice akustické ekologie a způsob myšlení R. M. Schafera ovlivnily myšlení skladatelů v rovině zvukové kompozice.

 

Hudba a multimédia

Sborník studií

 

Připravila Katedra skladby Hudební fakulty AMU,

vydalo nakladatelství Triga pro Akademii múzických umění v Praze.

ISBN 978-80-904506-2-2, vydání první, Praha 2010.

 

Jiří Hájek: Funkce hudební složky v rámci multimediálního díla

Jan Dušek: Počátky konvencionalizace asociativní filmové hudby v české filmové tvorbě

Jan Trojan: Vyjadřovací prostředky elektroakustické hudby v kontextu multimediální tvorby

Jiří Kadeřábek: Příklady invenčního využití počítače v soudobé skladbě

 

Skladatelské myšlení se v posledních cca 50 letech výrazně proměnilo. Zejména vlivem nových technologií, médií a možností laboratorního zpracování zvuku. Vznikla řada nových hudebních nástrojů, rozšířila se hranice území, kterému říkáme hudba. Jakýkoliv zvuk může být kompozičně použit a zpracován. Na skladatelskou profesi jsou kladeny čím dál větší nároky, je zcela nezbytné, aby byla prováděna teoretická reflexe výše zmíněných trendů za účelem předávání poznatků dále.

 

Orchestrace jako otevřený proces

Sborník studií

I. - III. díl, rozsah cca 1100 tiskových stran

ISBN 978-80 904266-8-9, tisk ERMAT Praha, vydání první, Praha 2009-2010.

Kolektiv autorů: Slavomír Hořínka, Luboš Mrkvička, Tomáš Pálka, Marko Ivanovič, Miloš ORSON Štědroň, Martin Hybler, Anna Veverková, Markéta Mazourová, Jan Dušek, Lukáš Sommer, Robert Hejnar, Dan Dlouhý

hlavní redaktor: Ivan Kurz

 

OBSAH sborníku:

Předmluva ke sborníku

 

Díl I:

Slavomír Hořínka – Barva zvuku a hierarchie v tektonice

Luboš Mrkvička - Barva a souzvuk - Kompoziční techniky spektrální hudby

Tomáš Pálka – Zvuk, prostor a tektonika v hudební kompozici

Marko Ivanović – Barva jako kompoziční princip v hudebně-jevištním díle

Miloš ORSON Štědroň - Instrumentace, zvukový ideál i výraz doby

 

Díl II:

Martin Hybler - Dechové nástroje moderního symfonického orchestru (se zřetelem k jejich novým zvukovým možnostem)

Anna Veverková - Smyčcové nástroje symfonického orchestru (deset kapitol o smyčcích z pohledu interpreta soudobé hudební literatury)

Markéta Mazourová - Nejužívanější bicí nástroje v symfonických partiturách

Jan Dušek - Moderní techniky hry na klávesové nástroje (klavír, varhany, cembalo)

Lukáš Sommer - Instrumentační problematika harfy a kytary

 

Díl III:

Robert Hejnar - Sólový nástroj a orchestr (se zvláštním zřetelem ke klávesovým nástrojům)

Dan Dlouhý - Přehled, systemizace a zhodnocení tembrálních inovací

Pojednání o instrumentaci lze zpracovat několikerým způsobem. Vyjádřeno poněkud zjednodušeně, lze hovořit o následujících úhlech pohledu:

Látku pojmout jako prohloubenou nauku o hudebních nástrojích, nazíranou zejména z prostoru platných hudebně akustických principů, ve snaze dojít k závěrům co možná nejvíce obecným.

Těžiště problematiky zakotvit ve fenoménu barvy se všemi z tohoto pohledu vyplývajícími důsledky. Barva se potom projeví nejenom jako činitel akustický, ale především jako činitel tektonický, estetický i sémantický.

Soustředit se především na praktickou stránku věci a vypracovat jakousi „kuchařku“ (myšleno v tom nejlepším slova smyslu) pro potřeby praktiků, s cílem co možná nejdokonalejšího servisu nejfrekventovanějších informací a zásad.

Rozhlédneme-li se (doma i ve světě) po vydaných publikacích s tématikou tohoto oboru shledáme, že jistou převahu mají práce typu „a“ (v našich českých poměrech např. Jan Rychlík a kolektiv: Moderní instrumentace /1968/). Oba další typy, zejména typ „b“, jsou v menšině (O pohledy typu „c“ usiloval u nás např. Jaroslav Zich ve svých publikacích: „Instrumentační práce se skupinami“ /1957/ nebo „Orchestrace a sborová sazba – kapitoly a studie“/1986/. Do této kategorie bychom mohli nejspíše zařadit i starší českou práci /1954/ Václava Vačkáře a Dalibora C. Vačkáře „Instrumentace symfonického orchestru a dechové hudby“. Nabídka publikací, které komplexně zpracovávají problematiku instrumentace, není v českém prostředí příliš široká – zahraniční prameny a literaturu čtenář nalezne v rámci uvedených odborných zdrojů jednotlivých studií ve sborníku prezentovaných – viz).

Bylo by mně špatně rozuměno, kdyby z výše uvedeného rozčlenění na typy a,b,c, vznikl dojem klasifikačního řazení. Není tomu tak. Všechna tři hlediska mohou mít a také mají své přednosti a opodstatnění. Názory na psaní teoretických pojednání s touto tématikou jsou velmi různorodé. Můj názor, který se utvářel relativně delší dobu, nejen na základě činnosti skladatelské, ale též na základě činnosti pedagogické v tomto oboru, se stále více kloní k postoji komplexnímu, tj. k takovému, který preferuje skloubení všech tří hledisek. Toto stanovisko též usiluje uvést v život předkládaná publikace.

Látka je rozvržena do tří dílů. První díl se soustřeďuje převážně na funkci barvy jako činitele tektonického, estetického, sémantického, historického, dramaturgického a akustického. Díl druhý sleduje obrysy orchestrační problematiky z „pohledu“ jednotlivých hudebních nástrojů a jednotlivých sekcí symfonického orchestru. Konečně díl třetí se zabývá vztahem sólového nástroje a orchestru a problematikou tembrálních inovací.

Jak vyplývá z výše uvedených informací o situaci v českém prostředí, poslední u nás vydaná publikace, týkající se souhrnným způsobem předmětu symfonické instrumentace, je práce Zichova, která vyšla v roce 1986. (Ve skutečnosti je však svým obsahem výrazně starší, neboť je sestavena z jednotlivých pasáží, které byly z většiny vydány ve sbornících „Živá hudba“ podstatně dříve.) „Nejnovější“ publikací komplexního charakteru u nás tedy zůstává Moderní instrumentace Jana Rychlíka a kolektivu autorů /1968/. Nechci v této souvislosti zapomenout ani na jiné české podnětné práce: např.: „Poznámky k instrumentaci I a II“ Františka Emmerta /druhé opravené vydání 2001/ (tato skripta se však spíše pohybují v rovině nauky o hudebních nástrojích, kterou nepřesahují); z oblasti užité akustiky – J. Burghauser-J.Špelda: Akustické základy orchestrace /1967/, Hudební akustika – Václav Syrový /2003/; z oblasti populární a jazzové hudby – Karel Krautgartner: O instrumentaci tanečního a jazzového orchestru /1961/; Vlastimil Hála: Základy aranžování moderní populární hudby /1986/; Jindřich Praveček: Dechový orchestr – dirigování, instrumentace /1987/. Tedy, ať již to vezmeme z kterékoliv strany, faktem zůstává, že ve vtahu ke komplexnímu zpracování problematiky orchestrace je zde vakuum nejméně jedné generace. Je zřejmé, že nové zpracování této látky přináší výrazně aktuálnější pohled na celou problematiku.

 

Dechové nástroje moderního symfonického orchestru

autor: Hybler Martin

vydalo nakladatelství TRIGA pro Akademii múzických umění v Praze, 2009.

ISBN 978-80-904266-6-5. 143 stran.

Práce se zabývá dechovými nástroji symfonického orchestru nahlíženými z perspektivy dnešní doby - tedy jako nástroje, které při nestandardním způsobu hry nabízejí nové zvukové možnosti. Stručně nastiňuji obecné poznatky o dechových nástrojích. Těžiště leží ve výzkumu speciálních možností dechových nástrojů jako jsou např. multifoniky, bisbigliando, dvojitý trylek, flažolety, slap tóny, echo tóny a další.

 

Prostor a tektonika v hudební kompozici

autor: Pálka Tomáš

vydalo nakladatelství TRIGA pro Akademii múzických umění v Praze, 2009.

ISBN 978-80-904266-5-8. 87 stran.

 

Ve výzkumu se autor zaměřil na hledání vztahů mezi hudbou a prostorem, mezi hudebními parametry a akustickými vlastnostmi sálů a objektů pro hudební produkci. V hudební historii až do dnešní doby vznikaly a vznikají kompozice, které vlastnosti prostoru reflektují ve své struktuře, anebo jsou prostorově řešeny – instrumentovány. Prostor se tak přímo odráží v jejich tektonické struktuře. 20. století přineslo významný posun ve vnímání vlivů prostoru na posluchače. V této souvislosti se objevily i tendence k úzké spolupráci mezi skladatelem a architektem. Zmínit bychom mohli například pavilon Philips v Bruselu ve spolupráci skladatele Edgarda Varèse a architekta Le Corbusiera. Iannis Xenakis, skladatel a architekt v jedné osobě navrhuje později budovu Polyptopu v Montréalu. Velký podíl na zmíněném posunu ve vnímání má od 50. let 20. století sílící vliv hudby elektroakustické. O akustické jevy z oblasti architektury a elektroakustiky se opírá i tato práce. Ve vnitřní struktuře vybraných děl sledujeme principy echa, dozvukovosti, jasnosti, ale rovněž například třepotavé ozvěny nebo „reverze“ dozvukovosti. Rozbory těchto primárních a odvozených akustických jevů v hudební kompozici jsou meritem závěrečného výstupu.

 

Barva a souzvuk

Autor: Mrkvička Luboš

Vydalo nakladatelství TRIGA pro Akademii múzických umění v Praze, 2008.

ISBN 978-80-904266-1-0. 131 stran.

 

Práce se zabývá hudebním směrem označovaným termínem spektrální hudba (koncentruje se takřka výhradně na francouzskou formu), který ze všech hudebních směrů období od sedmdesátých let dvacátého století až dodnes snad nejvýznamněji přispěl k hlubší reflexi vzájemného vztahu fenoménů instrumentální barvy a organizace tónových výšek. Po prvních kapitolách obecnějšího charakteru (zařazení spektrální hudby do historického kontextu, popis jejího výchozího gesta a jejích strukturálních východisek) následuje hlavní část práce věnovaná jednotlivým kompozičním technikám: analýzám konkrétních hudebních příkladů, jež byly vybrány ze skladeb předních představitelů tohoto hudebního směru (Gérard Grisey, Tristan Murail ad.). Závěr se pak pokouší o krátkou konfrontaci spektrálních kompozičních technik s technikami seriálními.

 

Hudební řeč současné opery. Dramatická účinnost soudobých kompozičních postupů

Autor: Ivanović Marko

Vydalo nakladatelství TRIGA pro Akademii múzických umění v Praze, 2008.

ISBN 978-80-904266-3-4. 60 stran.

 

Práce předkládá nepříliš rozšířený mezioborový náhled na problematiku opery. Ačkoli se primárně zabývá technickou stránkou hudebně-kompozičních postupů, snaží se zároveň o analýzu jejich funkčnosti ve scénickém kontextu s přihlédnutím k divácké percepci. Pojem opery je zde definován jako artificiální žánr stojící mezi melodramem a oratoriem a zahrnuje i díla, která se ke zmíněnému žánru hlásí, ač se jejich zařazení do této kategorie může zdát problematické. Předmětem zkoumání jsou operní díla vzniklá po roce 1950, přičemž jejich výběr byl veden snahou o postižení významných děl co největšího stylového rozpětí. Jedná se mj. o díla L. Nona, K. Stockhausena, B. Maderny, G. Ligetiho, A. Schnittkeho, P. Glasse, S. Reicha a dalších. Volbě základní výzkumné metody jsou věnovány první dva oddíly. V otázce sdělnosti hudby jako takové je východiskem sémantická metoda J. Jiránka a O. Zicha. Její posluchačská účinnost je hodnocena z pohledu Stefaniho teorie hudební kompetence. Zvláštní pozornost je přitom věnována specifické situaci soudobého hudebního posluchače a určitých specifik vztahu hudby a dramatu z pohledu recipienta. Hlavní část práce je rozdělena do dvou částí. První se zabývá vybranými kompozičními postupy nebo styly a snaží se postihnout specifika a rozdílnosti jejich vztahu k dramatu. Výběr je omezen na serialismus, aleatoriku, témbrovou hudbu, polystylovost a minimalismus. Druhá má podobu dílčích sond do aktuálních tematických okruhů vznikajících ve vztahu k současné opeře, přičemž se zde leckdy jedná o syntetické zpracování výstupů z kapitol předešlých. V závěru je obsaženo shrnutí závěrů předchozích kapitol a pokus o vytvoření zobecňujících tezí.

 

Instrumentace jako zvukový ideál i výraz doby

Autor: Miloš Orson Štědroň

Vydalo nakladatelství TRIGA pro Akademii múzických umění v Praze, 2008.

ISBN 978-80-904266-4-1. 80 stran.

 

Ve své práci autor postihuje ty aspekty instrumentace, jež se primárně netýkají pouze zvukových představ, ale jsou ovlivněny i jinými, mimohudebními aspekty. Vzhledem k šíři tématu je publikace zaměřena pouze na analýzy z hudby 20. století s hlavním důrazem na instrumentační postupy Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů. Analýzy dvou konkrétních děl Alfreda Schnittkeho a Arvo Pärta jsou pak typickou ukázkou vrstevnatosti hudebního myšlení v druhé polovině 20. století. Skladatel 20. a 21. století již nepřemýšlí o instrumentaci pouze v čistě hudebních zvukových souvislostech, nýbrž použitím určitých nástrojů může rozehrávat celou šíři významů i skrytých poselství. V tomto způsobu myšlení je spatřováno i poslání a smysl soudobé vážné hudby. To znamená neustrnout pouze v oblasti naplňování ideálních zvukových představ, nýbrž reflektovat impulsy nejen z jiných oblastí umění, ale i sociologické a historické kontexty společenských dějin.

 

Sólový nástroj a orchestr se zvláštním zřetelem ke klávesovým nástrojům

Autor: Hejnar Robert

Vydalo nakladatelství TRIGA pro Akademii múzických umění v Praze, 2008.

ISBN 978-80-904266-0-3. 236 stran.

 

Práce Roberta Hejnara Sólový nástroj a orchestr (se zvláštním zřetelem ke klávesovým nástrojům) se zabývá problematikou vztahu a instrumentace sólového nástroje a orchestru. V úvodních kapitolách práce jsou pojmenována z hlediska akustických para metrů (za použití kategorií základních vlastností tónu) rozhodující kritéria pro instrumentaci sólového nástroje a orchestru, dále typy instrumentálních koncertů a vymezení aspektů vztahu a funkce složky sólové a doprovodné orchestrální. Na základě rámcových analýz (s akcentem na formu, traktaci sólového nástroje, orchestrální sazbu a zvukovou imaginaci díla) a následné komparaci (po stránce typu formy, prvku kadence, tektonické ambivalence, vztahu a funkce sólového nástroje a orchestru) zástupných reprezentativních koncertantních děl 20. století (K. Penderecki: Koncert pro flétnu a komorní orchestr, A. Parsch: Symfonie-koncert pro lesní roh a orchestr, S. Gubajdulina: „Offertorium“ – koncert pro housle a orchestr, S. Prokofjev: Koncert č. 1 Des dur, op. 10, pro klavír a orchestr, L. Fišer: Koncert pro klavír a orchestr, B. Martinů: Koncert pro cembalo a malý orchestr, V. Riedlbauch: Koncert-bitva pro varhany a orchestr) jsou v závěru práce nastíněny netradiční instrumentální techniky jednotlivých nástrojů hlavních orchestrálních sekcí a nástrojů klávesových využitelné v instrumentaci kompozice pro sólový nástroj a orchestr s ohledem na jejich dynamická, témbrová a technická specifika, včetně dalších perspektiv vývoje instrumentálního koncertu jako formálního celku.

 

Barva zvuku a její úloha ve výstavbě hudební skladby

Autor: Hořínka Slavomír

 

Vydalo nakladatelství TRIGA pro Akademii múzických umění v Praze, 2008.

ISBN 978-80-904266-2-7. 88 stran.

 

Ve své práci Barva zvuku a její úloha ve výstavbě hudební skladby se autor pokouší nalézt nový úhel pohledu na tektonické situace, kdy se barva stává aktivním činitelem ve výstavbě hudební skladby. Základním faktorem pro výběr konkrétních kompozic je hledisko hierarchie v tektonice. A to jak její přítomnost, tak i případná absence. Jako metodologický nástroj používám trojici pojmů Dynamický vrchol, Tektonické centrum a Tektonicko-dynamický vrchol, blíže definované v 2. kapitole. Dynamický vrchol se týká dynamického průběhu skladby, tektonické centrum hierarchie ve stavbě a tektonicko-dynamický vrchol je případ společného působení obou dvou zároveň. Klíčovým pojmem je „centrum“. To je chápáno v obecné rovině jako část hudební struktury, která je z hlediska vnímání důležitější než ostatní části a tím hierarchicky strukturuje hudební proud v čase. V analýzách se autor zabývá úlohou barvy v méně obvyklých způsobech výstavby skladeb z pohledu dynamického průběhu a hierarchie v tektonice. Jsou to případy, kdy: skladba má tektonické centrum, které není identické s dynamickým vrcholem; skladba je vystavěna jako oblouk, ale bez tektonického centra; skladba má dynamické vrcholy, ale nemá tektonické centrum; skladba nemá dynamický vrchol, ale má jiné tektonické centrum; skladba, nebo její část je vystavěna jako obráceně vyklenutý oblouk, tj. místo gradace k vrcholu sestupuje ke spodnímu vrcholu a zpět; skladba nemá dynamický vrchol ani tektonické centrum. V závěru jsou získané poznatky zasazeny do obecnějšího rámce, čímž se autor dostává i k otázkám hierarchické strukturace při vnímání hudby posluchačem a jiným širším aspektům působení výše zmiňovaných tektonických koncepcí.

 

Elektroakustická hudba a vybrané koncepty radioartu

Autor: Rataj Michal

 

Edice Disk malá řada, svazek 3. Připravila Katedra skladby HAMU pro Centrum základního výzkumu AMU&MU.

Vydalo Nakladatelství KANT – Karel Kerlický pro Akademii múzických umění v Praze; 1. vydání, Praha 2007

ISBN 978-80-86970-31-8. 164 stran.

 

Autor publikace, hudební skladatel, publicista a producent zasvěceně provází čtenáře světem elektroakustické hudby – v posledních padesáti letech živě se rozvíjející oblasti hudebního umění. Věnuje nemalou pozornost rodící se domácí scéně radioartu a jeho snahám hledat nové umělecké formy a prostředky. (Jedná se zejména o problematiku vymezování tvůrčích pozic v prostředí akustických umění z pohledu domácí scény radioartu.)

„Každé médium v tom nejobecnějším slova smyslu si v prostředí současného evropského umění po staletí buduje své vyjadřovací prostředky, své kódy, tvůrčí způsoby sdělování, i svou žánrovou, estetickou a sociokulturní orientaci. Za několik desítek let existence soustavné umělecké tvorby pro rozhlas se vyvinula celá řada více či méně ustálených, standardizovaných a tradici konstitujících forem, ať už je to rozhlasová hra, rozhlasový dokument, umělecká reportáž ad. To, co bývá dnes nejčastěji nazýváno ‘radioartem’, se snaží – v různých zemích různými způsoby – prozkoumávat prostor právě nad tím vším standardizovaným, ustáleným, zřejmým a čitelným. Radioart se snaží objevovat nové vyjadřovací prostředky, nové formy oné ‘interaktivní akustické komunikace’ a ověřovat jejich platnost a vhodnost pro zpětné užití ve standardizované mediální produkci. Tím dlouhodobě – tak jako v každém oboru lidské činnosti – vystupuje z pomyslného ghetta uzavřené laboratoře a existuje jako nezastupitelné podhoubí, z něhož vyrůstají nové podněty pro tvorbu dalších generací umělců.“

 

Indický rytmický systém: zdroj inspirace západních skladatelů

Autor: Tomáš Reindl

 

vydalo Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze, 2017. 1. vydání.

ISBN 978-80-7331-458-3. 122 stran.

 

Důmyslnost a konceptuální systematičnost, jimiž oplývá rytmika severoindické i jihoindické klasické hudby, v evropské hudební historii rozhodně nenajdeme. Čtenář má možnost se seznámit s tradičními principy a koncepty severoindické a jihoindické rytmiky, s rytmickými cykly a způsoby jejich počítání, s indickými polyrytmickými formami, se systémem rytmických slabik, jež se používají k výuce i k interpretaci, a v neposlední řadě s indickými bubny tabla, se kterými jsou některé rytmické struktury úzce spjaty. Ve druhé části knihy se pak autor zabývá konkrétními případy a způsoby, jakými kontakt s indickou rytmikou ovlivnil tvorbu některých západních hudebních skladatelů.

 

Digitální technologie v hudební tvorbě pro akustické nástroje

Autoři: Gilberto Agostinho, Jakub Rataj

 

vydala Akademie múzických umění v Praze, 2016, 1. vydání.

ISBN 978-80-7331-419-4. 140 stran.

 

První část knihy tvoří práce Jakuba Rataje Převod pohybu lidského těla na zvuk pomocí senzorů . Ta pojednává o průniku dvou rozdílných kompozičních přístupů („real-time“ technologie a instrumentální kompozice) v autorově vlastním díle – hudebně-tanečním představení Umění Manipulace . První kapitola popisuje historický vývoj senzorické technologie v oblasti hudby a tance a zabývá se rolí tanečníka coby hudebního interpreta a s tím spojenými technologickými aspekty. Ve druhé kapitole se Jakub Rataj věnuje konkrétním východiskům a postupu při práci na inscenaci Umění manipulace .

Gilberto dos Santos Agostinho Filho ve druhé části knihy analyzuje tři hlavní typy počítačových algoritmů, které bývají využívány za účelem vytváření hudební kompozice: algoritmy založené na souboru daných pravidel, stochastické postupy a využití umělé inteligence. Hlavní pozornost věnuje vytváření akustického hudebního díla pomocí algoritmických postupů, zejména automatickému generování hudebních partitur a estetickým důsledkům spojeným s tímto druhem přístupu.

 

Zvukem do hlavy; Sondy do současné audiokultury

Kolektiv autorů

 

vydalo Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze ve spolupráci s Českým rozhlasem, Praha 2012, 1. vydání.

ISBN 978-80-7331-229-9. 176 stran, vazba V4.

Jedenadvacet textů této publikace se snaží proniknout do nitra dnešní fragmentalizované audiokultury. Nejde v nich primárně o ohledávání stavebních kamenů, z jichž je současná audiokultura budována. Publikace zkouší hledat výsledný obraz, který tyto jednotlivé kameny společně utvářejí. A také hledá styčné linie, na nichž se může začít odehrávat nová komunikace i tvůrčí rezonance, linie, které bývá často nemožné vytyčit, přestože bývají nasnadě. Publikace pokrývá svým záběrem i stylem široké spektrum fenomenů, bez jejichž reflexe si nelze současnou audiokulturu představit. Od muzikologicky podmíněných reflexí současné hudební scény (Flašar, Dobrovská, Fujak, Pantůček, Ferenc, Klimeš) se průběžné přesouváme do reálií současného umění zakořeněného v různých konceptech práce s jazykem (Adámek, Januš), odkud není daleko k různým typům reflexe umění v rádiu (Jurman, Cseres, Novotný). Hitparádové, blogové a poeticky orientované příspěvky (Klusák, Kokolia, Typlt) přesouvají akcent do míst, kde dochází k reflexi autorských tvůrčích pozic (Palacký, Guštar, Suchánek, Švamberk). Zcela nedílnou součástí kritiky audiokultury je oblast akustické ekologie a z ní vyplývajících specifických konceptů slyšení a zvukové sémiotiky (Trojan, Vojtěchovský). A nakonec – žádná reflexe se neobejde bez jasné vize do budoucna – Givan Belá svou vizí „generativního nanorádia“ celou publikaci zakončuje.