Daniel Matejča: To nejdůležitější se u cvičení nenaučíte

Houslista Daniel Matejča o HAMU, hudebních ambicích, emocích na pódiu a o cestě za vlastní hudební řečí.

Na HAMU jste nastoupil už jako mimořádně mladý a talentovaný houslista. V čem pro vás bylo studium na akademii největším přínosem – po umělecké i osobní stránce?

Bylo pro mě tehdy velmi cenné okamžité nasazení do profesionálního muzikantského prostředí v relativně nízkém věku. Jako šestnáctiletý student libereckého gymplu jsem mohl samozřejmě jen stěží vědět, co vlastně obnáší režim hudebníka. Náhle jsem se musel osamostatnit a převzít veškerou zodpovědnost bez většího dohledu rodičů. To bylo pro můj rozvoj velmi důležité a myslím, že by tuto zkušenost každý mladý ambiciózní houslista potřeboval více, než myslí. Až poté jsem mohl růst a čerpat znalosti pana prof. Štrause v plném rozměru. Erasmus v posledním ročníku magisterského studia u prof. Keleména mě skutečně ujistil v tom, jaké hudební sféře se chci upřímně a se srdcem věnovat - to především východnímu neofolklorismu a obecněji hudbě 20. století. Beru to jako pomyslné poslání - přiblížit tuto hudbu českému publiku. Autenticky, bez filtru a zbytečných vylomenin. Obecně tedy mohu říci, že mě akademie zformovala jako člověka, i jako hudebníka. A jsem za to vděčný.

Co byste vzkázal svému mladšímu já a kolegům jako doporučení pro studium na HAMU?

Vzkaz je jednoznačný: cvičte, ale nezapomínejte na svět kolem sebe. Mnozí žijí jenom hudbou, což je dle mého zásadní chyba. Je to možná kontroverzní názor, ale cvičit déle než čtyři nebo pět hodin by mělo být zakázáno. Když hudebník nepozná přírodu, lásku a další krásy obyčejného života, nemá co ve své hudbě promítat. Romance bude skutečně romance, až hudebník zahraje ze srdce, protože ten pocit zná! A nemusí to být jen láska k druhému. Může být k čemukoliv! Tu však z židle od pultu v garáži nepozná...
 

Vaše hudební cesta je spojená s řadou mezinárodních úspěchů. Který je pro Vás klíčový a z jakého důvodu? 

Cením si každého jednoho úspěchu, jelikož jednotlivě tvoří schéma celé mojí cesty. Od Kocianovy houslové soutěže, přes Telemannovu až po Eurovision Young Musicians. V každé soutěži jsem se něco naučil, a každá reprezentuje určitou etapu mého vývoje. Nejvíce si však pravděpodobně vážím (dnes již dlouhodobé) spolupráce s vydavatelstvím Supraphon, kde se mi dostává kreativních příležitostí zvěčnit hudební choutky a projekty, které vystihují mou hudební osobnost.

Hudba je vaší profesí i celoživotní vášní. Co vás na hře na housle nejvíce těší a motivuje? 

Díky hudbě se mi dostává exprese životních zkušeností (a že jich zatím moc není) a emocí (těch mám dost 😊). Nedávno jsem poprvé prováděl 3. sonátu G. Enescu, a zjistil jsem, že je pro mě tato skladba až překvapivě dokonalým médiem vyjádření emocí. Od srdceryvných, šťavnatých harmonií po absolutní hudební brutalitu. Tyto extrémy hledám rád a na pódiu se často neumím moc kontrolovat, jak moc to se mnou hýbe. Je to až nepopsatelný pocit, který je tím důvodem, proč klasickou hudbu vlastně provozuji. Stejně jsem to měl například u Bartókova 2. houslového koncertu. Za provedení obou skladeb vděčím HAMU, jelikož mi oboje umožnila v rámci absolventských koncertů!

Na co se nyní soustředíte?

Momentálně se soustředím na maximální rozšíření repertoáru jak o hudbu tzv. povinnou, tak o hudbu, kterou chci ve svém koncertním životě upřednostnit. Vedle poměrně intenzivní koncertní činnosti plánuji další projekt u Supraphonu, a když se zadaří, třeba se ještě podívám na nějakou soutěž. Není to moje oblíbená aktivita, ale v dnešním světě je to nezbytnost. Plánů a koncertů je dost, a jsem dnes nesmírně vděčný, že se mi dostává příležitosti uskutečňovat projekty a koncerty, o kterých celý život sním!