„Když hudba nemlčí: Michal Rataj nejen o filmu, který vyhrál Oscara“

Michal Rataj patří k výrazným osobnostem současné české hudební scény – jako skladatel, autor rozhlasových projektů i pedagog na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze, kde působí na Katedře skladby. Ve své tvorbě dlouhodobě překračuje hranice mezi hudbou, zvukovým uměním a dalšími médii, což se odráží i v jeho přístupu k výuce. V rozhovoru se vrací k nedávnému mezinárodnímu úspěchu spojenému s filmem „Pan Nikdo proti Putinovi“, který získal prestižní cenu Oskar, a mluví o tom, jak podobné zkušenosti formují jeho uvažování o roli skladatele dnes – i o tom, co se snaží předávat svým studentům. 

 
„Vaše hudba se dostala k mezinárodnímu publiku v souvislosti s filmem ‚Pan Nikdo proti Putinovi‘. Proměnila tahle zkušenost nějak váš pohled na roli skladatele – a přenášíte ji i do své pedagogické práce na HAMU?“ 

Úspěch toho filmu je skutečně tak mimořádný, že to nesnese srovnání s čímkoli, co jsem dříve zažil - například při účasti na zahraničních festivalech nebo různých mezinárodních provedeních svých skladeb, či sólových koncertech. Na druhou stranu film je ale vždy naprosto týmové dílo, kde skladatel nikdy nefiguruje sám za sebe, hudba vždy existuje v polyfonii dalších profesí a vyjadřovacích prostředků. Je to jedna z linek, kterou se snažím do výuky přinášet, protože přináší dost jiný pohled na fungování skladatele. V momentě, kdy hudba existuje vedle dalších médií (pohybem, obrazem, světlem), autorské ego musí odpovídajícím způsobem ustoupit do pozadí a autorská odpovědnost se stává kolektivní. Ne každý autor je na takové "gesto" připraven, je to velké téma pro výuku. 

Práce na jednom filmu nepromění pohled na roli skladatele. Co bylo ale skutečně poučné, byla účast v celém tom produkčním soukolí velké mezinárodní koprodukce. Mnohem častěji se teď snažím se svými studenty hovořit o tom, že v každé týmové práci je vlastní kompoziční činnost reprezentována tak 10 % stráveného času, zbytek je věcí komunikace. Každá profese mluví jiným jazykem, do komunikace vstupují kulturní rozdíly (v případě tak extrémní jako dánská producentka, americký režisér, zázemí britské televize a česká koprodukce zvyklá pracovat 24/7), předpokladem zvládnutí docela velkého tlaku trvajícího několik měsíců je absolutní profesionalita a vysoká technická připravenost. Často se říkám, že vědomí profesionálního chování (tedy vysoké erudice spojené s vysokou odpovědností a spolehlivostí) je něco, na co bychom i v akademickém prostoru měli dávat větší důraz a studující k tomu více vychovávali. 

„Film s tak silným tématem klade na hudbu specifické nároky. Jak o těchto situacích přemýšlíte se svými studenty – učíte je spíš řemeslu, nebo i tomu, jak hudbou zaujmout postoj?“ 

Rád říkávám v různých debatách, že HAMU si neumí vybrat, jestli bude učnákem (řemeslo) nebo vysokou školou. Samozřejmě, že je zapotřebí umět perfektně "uříznout prkénko" a občas je třeba upozornit, že jsme jich ještě neuřízli dost na to, aby byl řez perfektní. To, že toto v Česku tak pateticky skloňované "řemeslo" musíme umět, je nade vší pochybnost, ale na vysoké škole jeho zvládnutí chceme už předpokládat. To, že umím věci na technické úrovni, je předpokladem k tomu, abychom tvorbě dali skutečný obsah. K technickým či řemeslným věcem je třeba se vracet, ale je to zároveň něco, co kantor žáka nemůže jen tak naučit, naučit se to musí každý studující tím, že bude věci donekonečna dělat a tím bude hledat svou podobu technické zručnosti, dokonalosti. Všímám si celkem často jakési "rychlé spokojenosti", snažím se na to upozorňovat a problematizovat jí, myslím, že je to jedna z rolí pedagoga v univerzitním procesu. 

 
„Když studentům na HAMU přibližujete vlastní projekty jako je tento, co je podle Vás pro mladé skladatele dnes nejdůležitější: obstát v mezinárodním kontextu, najít vlastní jazyk, nebo něco úplně jiného?“ 

Filmová hudba jako profesní obor kolem sebe generuje auru romantických představ. Filmy přitahují pozornost červenými koberci, slavnými herci a festivaly i svými rozpočty. Za více než dvacet let zkušeností s hodně různými filmovými projekty se domnívám, že nejdůležitějším faktorem pro nějakou připravenost hudebního skladatele není technická zdatnost, tj. psát dobře, rychle a bez chyb (což je vždy trapné), to je samozřejmým předpokladem. Nejdůležitější je, aby autor byl schopný do týmového projektu přinést kus skvělé nové hudby a zvuku, které společnou práci posunou vpřed. Filmový skladatel musí mít aktivní svůj vlastní tvůrčí svět, musí psát koncertní skladby, živě vystupovat, budovat svůj vlastní zvukový svět, aby měl odkud čerpat. Pokud je jeho inspirací pouze "současná filmová hudba", ztratí se v bílém šumu průměrnosti, která bude v blízkém horizontu stejně nahrazená umělou inteligencí a v důsledku nebude nikoho zajímat. 

Je ale jedna oblast, k níž se snažím studující se zájmem o filmovou hudbu aktivně vést, ne vždy úspěšně, totiž dokonalé poznání zvukového studia, které se hudebnímu skladateli (u filmu zejména) proměnilo v hudební nástroj. Pokud chce někdo skutečně úspěšně fungovat v jakékoli intermediální produkci, jeho znalost studiové praxe musí být naprosto virtuózní - na stejné úrovni, jako znalost hudebních nástrojů, orchestrace či dalších technických disciplín. Role skladatele a zvukového mistra se v tomto smyslu velmi sblížily, prolnuly, často téměř splynuly. Kdo si to uvědomí dříve, bude mít veliký náskok. 

S tím souvisí druhá věc, na kterou ve výuce často narážím - zdánlivá dostupnost digitálních nástrojů, které jsou zdarma a kdykoli k použití. Určitě platí, že hudebnost a kompoziční dovednosti jsou nade vším a skvělý skladatel vytvoří novou kvalitu i v extrémně limitované situaci. Zároveň je ale třeba připustit, že podobně jako hráč na housle potřebuje dobrý milionový nástroj, tak i všichni ti z nás, kdo mají studio za svůj hudební nástroj, musejí počítat alespoň s minimální investicí. Podtrhuji investici, protože je to zpravidla vždy investice, která se v déledobějším horizontu vrátí. Zdánlivá dostupnost digitálních technologií je v tomto podivuhodně zapeklitá a generuje mezi mladými lidmi spoustu falešných představ. Domnívám se, že začíná platit jednoduché pravidlo: buď si technologické nástroje vyrobím nebo jinak odpracuji (naprogramuji, nahraji, otesám, vydesignuji, vysoustružím apod.), anebo si je koupím. Nutnost věci odpracovat je pro mě stále více ultimátním požadavkem, který se trochu ze scény vytrácí. Je třeba jej vzít zpátky do hry.